Tentokrát fotografie všech soutěžících psů v pohybu!

Jen na jedné mezinárodní výstavě v roce se v Rakousku zadává titul Bundessieger (Spolkový vítěz). Takovou výstavou byla právě ta, která proběhla 29. a 30. září 2001. Už z propozic bylo jasné, že pořadatelé zvolili pro posuzování plemen Zwerghunde klubu stejnou recepturu jako v loňském roce, kdy rozhodčí přijel z Norska. Tentokrát nás čekala paní Moa Persson ze Švédska. Při přihlašování psů jsem si řekla, že ve Švédsku mají velmi krásné číňany a tudíž by mohlo jít o nezávislé a zajímavé posuzování. Jen kdesi v podvědomí mě hlodal červík pochybností, zda to byla správná úvaha. (Až po návratu z výstavy jsem na internetu zjistila, že doménou téhle posuzovatelky jsou výrazně jiná plemena - labradoři a teriéři. Ve Švédsku posuzuje často soutěže BIS i skupiny FCI, ale u číňánků jsem jí nenašla nikde, což ale neznamená, že je nikdy neposuzovala!).

V kruhu se nás s naháčky sešlo více než loni, ale situace byla loňskému roku navlas podobná. Už při předvádění grifonků, brabantíků, maltézáčků a pekinézů se děly věci. Ze třídy šampionů odcházeli psi s dobrou a velmi dobrou, tu a tam nebylo komu tituly zadat. Paní rozhodčí, která byla na pohled středně velké a velmi „kompaktní“ postavy, brala posuzování, jak se říká, od podlahy a na stole se s nikým moc nemazlila.  Všechna dlouhosrstá plemena prohmatávala razantně, důkladně a nekompromisně. Pekinéze si převážila na vlastních rukách (zvítězil lehčí), srst probrala tak, že opravdu prohmatala kostru psa a v pohybu jí nic neuniklo. Rozhodovala rychle, svižně a bez zbytečných průtahů. Mylně jsem se domnívala, že k naháčům, na nichž je téměř vše vidět, bude, řekněme, jemnější. Kromě skusu se krátce podívala i do otevřené tlamičky, sáhla si na uši, prosahala celé končetiny, kontrolovala lokty, pevnost hřbetu, postavení končetin a celkové osvalení. Novinkou pro mě bylo vidět, jak se promnutím kůže ve slabině psa zaměřovala na kvalitu pokožky. Hřbetem ruky pak hodnotila teplotu pokožky a nezapomněla hledat ani na "pánské" vybavení. Chvílemi mi připomínala kouzelnici nad kotlem. Jen kočka na rameni jí chyběla (doufám, že moje přirovnání vezmete s humorem a ne doslovně).

Názor na všechny předvedené číňánky jsem si udělala v klidu až večer doma, po shlédnutí videozáznamu a vám jsem se pokusila na snímcích ukázat konkurenci ve srovnatelné podobě na fotografiích. A jak jsem výstavu viděla? Mladý nahý bílošedý pejsek měl zajímavou stavbu těla s typem na vyšších nožkách, velmi prostorný pohyb, elegantní krk, trošku kulatější hlavu, správně postavené uši, tmavý pigment očí i nosu a mírně vystouplá očka. Hlavička byla pěkně osrstěná, ocásek také, ale nožky by potřebovaly více hustoty. V pohybu vypadal trochu spáditě a chvílemi víc nechodil, než chodil. Netuším, co rozhodlo o nezadání titulu. Akim se předvedl v pohybu i v postoji na zemi bez chyby. Na stole přetrpěl tak důkladnou prohlídku, že v jednu chvíli chudák až vypískl, když ho rozhodčí necitlivě dloubla do žeber. Ku cti jí slouží fakt, že se mu anglicky téměř omluvila (No, no, no, vždyť jsi chlap!). Pak ale stál statečně dál a nechal po sobě zase rajtovat. Posudek má přepychový a jedinou zásadnější výtkou je kupodivu „poněkud více srsti“. Jeho osrstěný šedý soupeř Angelboy vůbec nenesl ocas, chodil velmi pěkně, ale na stole se rozhodčí, ani přivolané pomocnici v kruhu nepodařilo hmatem prokázat, že je „mužský“. Skončil tedy s kompromisním rozhodnutím  „nehodnocen“. Ve třídě otevřené nastoupil Bruno Tarim, odchovanec české chovatelky paní Kanovové z Prahy. Pejsek se velmi podobá svým rodičům v barvě, typu i tvaru hlavy. Má málo osrstěné nožky, dlouhou srst na uších a na výstavě se mu vůbec nelíbilo. Zjevně by byl raději doma. Jeho konkurent bílé barvy byl pěkný v pohybu, srst měl výborné hustoty i solidní délky (na nožkách kratší), ocásek nesený výrazně zatočený přes hřbet na stranu, tmavé oči i nos. V pohybu chodil za svou majitelkou dost neochotně, nechal se na vodítku tahat, tu a tam couval a snažil se vysmeknout. Při vší snaze jsme ho na titul netipovali, ale nakonec nebylo z čeho vybírat. Gessi chodila standardně, na stole se chvíli dohadovala s rozhodčí, jestli je ta prohlídka opravdu nutná (sedla si před ní na zadeček a podala jí obě packy) a díky laskavé intonaci angličtiny se nechala přemluvit. Pak si s ní paní Persson dělala co chtěla. Gessi si nechala prohlédnout zuby a když si jí rozhodčí otočila k sobě zadečkem, byla ochotná se od ní nechat prosahávat tak, že jsem mohla stát krok od stolu s volnýma rukama. I po téhle „celní“ prohlídce zvedla ocásek a pelášila po kruhu s hrdostí sobě vlastní. V postoji se nechala zvěčnit rakouskou televizí do jakési reportáže z výstavy. Konkurentka do třídy otevřené nenastoupila a tak si pro své další VD došla tmavá nahá fena paní Hellmund. U nás v Boleslavi získala V2 bez titulu ve třídě šampionů. V pohybu se jeví dost přestavěná a i k celkovému typu by bylo možné mít tu tam námitku. Ani při největší snaze se nám nepodařilo zjistit, zda rozhodčí zadala BOB, ale bílý pes už nikam nenastupoval a na výsledkové tabuli se titul neobjevil. Až téměř na konci výstavy se k nám dopracovala šuškanda od věcí znalých: „U téhle rozhodčí je zázrak dostat výbornou a tituly dává jen velmi, velmi nerada.“

Co dodat? Tulln byl jednou z výstav, která potvrzuje pravidlo, že každý den není posvícení a soupeřit se občas musí i s rozhodčím. Přitom není nikdy jasné, která strana vyhraje. Já osobně jsem byla se soutěžním výkonem obou našich pejsků spokojená. Předvedli se, jak nejlépe uměli a u diváků měli velký úspěch. Kriticky jsem zhodnotila také videozáznam z výstavy a výsledkem bylo, že jsem oběma pejskům přidala každému hrst piškot za odměnu. Kromě toho, že byli  šikovní, patří jim i cena za statečnost. Děkuji, ale příště tuhle dámu raději vynecháme. Vůbec ne proto, že nezadala tituly, ale proto, že se na předvedené číňánky nedívala se zalíbením. Posoudila, co jí přidělili, a to je na můj vkus trochu málo. 

• Tulln: vzdálenost 50 km od Vídně, 1x hraniční přechod; Délka jízdy: 4,5 hodiny, s ohledem na termín konání pozor na případnou ranní mlhu

• Nalezení výstaviště: příjezd k výstavišti snadný – značeno Messegälende

• Nalezení vchodu výstaviště: ihned, bez problémů, parkování před areálem, zdarma

• Haly: solidní, dobře větrané, v některých chladný průvan, všechny poměrně hlučné

• Povrch v kruzích: uprostřed pruh koberce, jinak asfalt, venku mezi halami beton

• Vybavení kruhů: standardní, velikost solidní, malá plemena měla k dispozici oddělený upravovací stolek s neklouzavým povrchem

• Organizace: výdej katalogu u vchodu do areálu, čísla v kruhu na základě vstupního listu,

• Ceny: pro CACIB a Jugendbester pohár ve výstavní kanceláři po 15. hodině, v kruhu oceňovací stužky; poháry pro první tři umístěné ve finálových soutěžích

• Klady: snadný příjezd i pohodlné parkování, slušná přístupová cesta, poměrně hodně prodejních stánků, čistá WC (použití 2 šilinky), v kruhu cedule s pořadím 1 – 4, výsledkové tabule s papírovými výsledkovými listinami, kolem kruhů tu a tam dřevěné lavice k sezení,

• Zápory: absence psích WC, možnost venčení velmi malá, jen mezi halami na štěrku nebo na trávnících, které byly pro prvním dnu výstavy výrazně „použité“.

Libuše Brychtová

Posuzovala: paní Moa Persson – Švédsko

Čínský chocholatý pes (variety společně)