Mezinárodní výstava (CACIB)

Lendava - 21. září 2003 - Slovenia

Někdy se před výstavou děj takové věci, že by člověk snad raději nikam nejel. Přesně tahle situace nastala u nás před výstavou v Lendavě. Psíky jsem přihlásila výhradně kvůli avizované kanadské rozhodčí Mrs. MacKenzie, protože žádné čekatelství zdejšího šampionátu zatím nepotřebuji (až v Lublani v listopadu, kdy splníme podmínku rok a den na slovinského šampiona). Pro začátek se nám nepodařilo sehnat v Lendavě ubytování, čímž jsme se nakonec rozhodli pro odjezd až v den výstavy a pro návrat na otočku. V Praze se mi před výstavou sešlo tolik práce, že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí a plánovaný odjezd na Moravu, kde jsem měla být pracovně už týden, se přesunul neznámo na kdy. Ukázalo se také, že depilační stojek jsem si nechala právě tam, takže psíci tentokrát absolvovali nutnou úpravu jen holením. Do toho manžel nastydl a v době našeho odjezdu se cítil spíše na týden zdravotní dovolené, než na 21 hodinový výlet přes čtyři evropské státy. V sobotu se přidaly nějaké další starosti doma (ještě že jsme tou dobou už nebyli v Lendavě!) a když jsem si šla v půl dvanácté v noci na hodinu lehnout, než budu koupat a pojedeme, netušila jsem, co nastane. Budík jsem sice pečlivě natáhla, ovšem ve spánku pak vypnula a vůbec nevím kdy a jak. Hanuš se úplnou náhodou vzbudil o hodinu později, aby se mě zeptal, jestli jsem snad odjezd nakonec nezrušila. Raketový start z postele, dobalení věcí a koupání nám zabralo celou hodinu, tudíž jsme odjížděli s dvouhodinovým skluzem proti plánu (ve 3.00). Do Lendavy jsme vjeli před půl desátou po výtečně značené trase a zastavili rovnou u výstaviště.

Osudové taškařice pokračovaly i na místě. Přejímka sice proběhla rychle a bez komplikací a náš kruh jsme našli podle přehledného plánku s velkými čísly. První pohled do katalogu bohužel ukázal změnu naší rozhodčí. Místo toužebně očekávané Kanaďanky nás dostala rozhodčí z minulého týdne z Kecskemétu, paní Radnetter z Rakouska. Moje chuť otočit auto a jet domů dosáhla vrcholu. Naštěstí na venku pořádanou výstavu svítilo sluníčko, okolí výstaviště bylo krásné a tak jsme se rozhodli zůstat. Výstavní kruhy byly umístěny v těsném sousedství hotelu Lipa a proto se všichni pejskové stali vděčnými objekty obdivu hostů tohoto vyhlášeného lázeňského komplexu s léčivou termální vodou. Pravda, bylo trochu nezvyklé sledovat za lehkým plůtkem rekreanty v župáncích a plavkách, o plavcích, rochnících se termální vodě v bazénu asi 20 metrů od nás, ani nemluvě, ale za chvíli už nám to zvláštní nepřišlo. Jen mě letmo napadlo, že bych chtěla vidět hygienika, který by v Čechách povolil výstavu psů v sousedství lázeňského komplexu ... Travnatá plocha byla vlivem sucha hodně prašná, s velkými vydřenými místy, a bílí psi vypadali po chvíli venčení jako šediví bubáci. Nicméně toalety byly relativně čisté a papírové ubrousky ani papír zde nechyběly po celý den. Převlékat se dalo bez problémů, ke stravování sloužila restaurace a četné stánky. V kruzích bohužel chyběly výsledkové tabule, čísla kruhů bylo nutno hledat u země na tabulkách. Kruhy byly dostatečně velké, povrch nerovný, vhodný tak pro tenisky. Postavit tu psa rovně, bylo docela umění.

Konkurence u číňánků se sešla obvyklá, de facto obdoba minulého týdne, vyjma holčiček Jitky Hořákové, která tou dobou skvěle bojovala se svojí fundlandkou na Národní výstavě v Brně (BOB a 4. místo v BIG - blahopřejeme!). Naháčci šli v našem kruhu na řadu jako třetí plemeno od konce, což mi umožnilo udělat si příjemně volné dopoledne. Dlužno dodat, že se tahle kombinace nakonec ukázala jako čas k nezaplacení! V rámci mezinárodní výstavy se totiž konala i speciální výstava pinčů a kníračů, německých dog a molossů. Fandím většině plemen psů a sleduji všechny výstavy se zájmem, ale tu a tam se najde opravdová perla. Tou se pro mě stala Lendava. Neuvěřitelná sestava delegovaných rozhodčích nabízela nečekané zážitky.

Jako první jsem postála u kruhu Glynna Payne z Velké Británie. Posuzoval anglické buldoky (25 přihlášených) a ten, který získal BOB, posléze vyhrál i BIS moloss klubu. Musím říci, že to byl buldok, o jakém se mi doposud jen zdálo. Osvalený, s dokonalou stavbou těla, typickou hlavou a tak pohyblivý, že při Best in Show většinu dalších plemen jednoduše uběhal! Nikdo jiný nemohl vyhrát. Sledovat zkušeného Angličana při práci v kruhu byl požitek. Posuzoval přesně podle anglického schématu i bontonu, v pohybu vyžadoval předvedení po trojúhelníku, což nezaskočilo jen zkušené vystavovatele, psy chtěl srovnat do řady tak, aby mohl snadno porovnávat jejich výraz a hlavy, obcházel je sám a kudy uznal za vhodné (ze zadu i z boku), neopomněl vyzkoušet jejich pozornost a povahu. Po každé prohlídce skusu si pečlivě otřel ruce do hygienických kapesníčků, které mu podávala jeho pozorná asistentka a tudíž ke každému psu přistupoval s čistýma rukama. Ten, kdo si odnesl jeho posudek, jak jsem ho mohla poslouchat, se dověděl o svém psu mnoho užitečného.

Druhou zastávku jsem si udělala u amerického rozhodčího Rolanda Menakera. Mám za to, že špičkové rozhodčí jejich práce opravdu baví a nebo, což se nevylučuje, jsou tak dokonalými profesionály, že nikdy nedají najevo nic negativního, pokud jsou kdekoliv, kde je může někdo vidět. Usměvavý aktivní pán posuzoval šarpeje (vítěz BOB byl snově nádherný, typický jedinec nezaměnitelně amerického vzhledu, s dokonalou mechanikou pohybu, působil úpravně a takřka americky dokonale - šlo o psa Wonder´s Takin It N Stride, * 4.4.2002, italské majitelky Gabrielly Zaro), bordeauxské dogy,  novofunlandy, bernardýny atp. Američan zachoval klid a rozvahu i tehdy, když do kruhu vkráčel majitel, nic netušící o tom, ve které ruce se drží vodítko a tápající, proč na výstavě vlastně je. Následovala scénka jako z pohádky, kdy rozhodčí musel použít veškerý um, aby ze psa vůbec něco viděl a aby si dokázal představit, jak by zvíře vypadalo, kdyby ho někdo alespoň průměrně dobře předvedl. Rozhodně neztratil glanc a v žádném případě neslevil ze svého výkonu rozhodčího.

Nepřehlédnutelnou dámou mezi dvěma muži byla Karina Le Mare. V lehce sportovním oblečení, v málem kovbojském klobouku a s temperamentním projevem ženy, kterou není radno o ničem přesvědčovat, působila na první pohled tvrdě. Ke psům se chovala s velkým respektem, k majitelům s nadhledem, jaký jí dovolovaly její zkušenosti. Posuzovala značnou část plemen II. skupiny FCI, zuby nechala ukazovat majitele, nešetřila praktickými radami a vysvětleními. Nejsem si jistá, jestli všichni majitelé pochopili, že díky ní získali v rámci výstavy to nejcennější, co mohli - praktické rady a poznatky o svém psu, podložené léty praxe a ohromným přehledem v oboru. Pro mě byly informace od této posuzovatelky darem z nebes. Neměla problém se vyjádřit k budoucnosti mladého psa a stejně věcným tónem upozornila namyšleného majitele chovného šampiona, jaké hrubé vady jeho pes musí zákonitě předávat (dotyčný se jí snažil přesvědčit, že udělená známka je jistě omyl, neboť jeho pes je dokonalý a to, že v kruhu viditelně kulhá na obě nohy, je jen momentální náhoda). Na mladých jedincích našla paní rozhodčí pokaždé něco velmi pozitivního, nadějná zvířata vychválila do nebes, u průměrných se snažila pomoci radou, jak dál, a u těch hrozných se výjimečně tvářila posmutněle. Neváhala ani poučit dva evropské profesionální handlery, že argentinské dogy se nemají nikdy, ale opravdu nikdy! stavět příliš blízko a čelem k sobě a nikdy si nemají lidé stoupnout mezi ně. Zareagovala tak na situaci, kdy se jeden z oněch dvou handlerů snažil udělat zajímavým, cosi paní rozhodčí zaníceně vykládal a svému psovi nevěnoval dostatek pozornosti. Jestli má dotyčný hoch všech pět pohromadě, muselo mu dojít, jak vypadá seřvání za hrubou chybu zabalené v anglicky jemných rukavičkách. Já bych na jeho místě zbytek dne lezla kanálem! 

Mrs. Carmyn Kingston z Austrálie potkávám už druhý rok docela často.  Naposledy minulý týden v Kecskemétu (vzpomínáte na její pukrlátka z mé fotky?). Pro evropské výstavy jí objevili právě Maďaři. Je to úžasná dáma každým coulem, něžná ke psům, vždy dokonale elegantní a nesmírně milá k majitelům. Je klasickou ukázkou toho, že když člověka jeho koníček či práce baví, věk není vůbec rozhodujícím kriteriem (do kategorie těchto výjimečných lidí řadím i svůj největší český vzor, paní Doru Geblerovou). Ostatně její věková kategorie je například v Anglii naprosto běžnou záležitostí. Nemyslete si ovšem, že u ní tituly získáte snadno. Ujišťuji vás, že i když od ní dostanete zaslouženě "Dobrou", půjdete z kruhu jako ve snách a budete si myslet, že jste právě vyhráli v loterii milion! Taková je síla její osobnosti. I ona mi předvedla, jak vypadá jednání na úrovni v podání pravé lady. Zřejmě si všimla, že její práci delší dobu pozorně sleduji z boku kruhu, mezi posuzováním dvou tříd se na mě podívala, do široka se usmála, popošla ke mě, přejela mě svým nezaměnitelným pohledem (měla jsem na sobě fialové šaty a k nim sladěné boty) a aniž bychom se kdy předtím osobně setkaly, složila mi svou upřímnou poklonu: "Vypadáte nádherně!". V rámci svého překvapení jsem jí stihla jen s hlubokou úctou poděkovat, ale to už se zase vracela ke své práci. Jediná věta, vyslovená s nefalšovaným zájmem, způsobila, že na tuhle paní určitě nikdy nezapomenu a její chování mi bude dalším vzorem.

Na druhé straně výstavní plochy mě zaujal vysoký švédský rozhodčí pan Bo Skalin, který posuzoval dobrmany, boxery, rotvajlery, havaňáčky, kavalíry a lhasa apso. Škoda, že si z naší skupiny FCI pro jeho posudek dojel jen jediný havaňáček, čtyři kavalíři (vítězem plemene se stal rubín Lostress Biely Démon, který získal i 3. místo v BIG) a pět lhasa apso. Elegantní Švéd posuzoval hodně rukama, důsledně v pohybu a celkově v duchu evropských pravidel. Po kruhu se pohyboval s nezbytnou dávkou jistoty i elegance. Posudky diktoval v angličtině. Mimochodem, zdá se mi, že právě angličtina je čím dál více "úředním" jazykem na výstavách. Měli byste tedy alespoň poznat, že se vás rozhodčí ptá na věk psa, na to, v jaké jste třídě (pokud mu to neřekne vedoucí kruhu), že vás žádá, abyste sami ukázali skus psa (Karina Le Mare dokonale cenila svůj vlastní chrup, když to nebyla majitelka schopná jinak pochopit), chce po vás pohyb v kruhu, trojúhelník nebo tam a zpět. To byla jen praktická odbočka. O tom, že pan Skalin své práci rozumí, mě přesvědčil navíc při posuzování I. skupiny FCI, kdy dal na první místo beardedku, vítězku BIS z Luzernu 2003, za níž tehdy skončila Gessi jako res. BIS.

Po báječné exkurzi po výstavě jsem se převlékla do soutěžního, připravila psíky a očekávala věci příští. Byla jsem rozhodnutá užít si vystavování bez ohledu na výsledek, přičemž nejdůležitější pro mě bylo to, aby oba pejskové, Akim i Gessi, pěkně chodili a dobře jsme se pobavili. První nastoupil slovenský Hopkirk do mezitřídy. Paní Radnetter udělovala jiné známky, než výborné, jen velmi sporadicky a u našich číňánků tomu nemohlo být jinak. Vždyť se jí tu sešla špička, jaké se ostatní vyhýbají, pokud mohou. Newbourne dokončil slovinský šampionát a souboj Akima se Sampanem okopíroval minulý týden, bez ohledu na to, jak se který z obou psů nyní předvedl. Akim měl skvělý den, zářil radostí a oba jsme se výtečně a bez chybičky proběhli. O to víc mě ale nakonec překvapilo zadání res. CACIBa Akískovi, neboť tady jsem vskutku předpokládala úspěch Hopkirkův. Ale tak už to někdy chodí. Po mladé rakouské fence neměla Geska jinou konkurentku a CACIBa získala jak se říká "za účast". O BOB jsme tentokrát běhali jen tři. Mladá fenka paní Thomy a Sampan s Gessi. Konečně jsem se dočkala přímého setkání s Gessinčiným polobratrem (oba jsou potomky amerického šampiona Gingery´s Krimson N Clover), i když za dané situace jsem na BOB nepomyslela ani omylem. V postoji jsme byli jen chvilku a rozhodnutí mělo padnout v pohybu. Jen koutkem oka jsem zahlédla, jak Sampan zacválal, zatímco Gessi z rovnoměrného tempa nevyšla. A to jsem jí chudinku honila, aby mi Sampan nešlapal na záda. Po dvou kolečkách nám rozhodčí zastoupila cestu a Gesce udělila BOB. Upřímně řečeno, je to jeden z nejpřekvapivějších v dlouhém Gessičině seznamu. Tím nás ovšem odkázala k čekání na závěrečné soutěže, které jsem upřímně řečeno neměla v plánu.

Čas do odpoledne jsem využila tréninkem Faraa, který i s Arníčkem samozřejmě cestoval s námi. S chozením v našem kruhu jsem byla spokojená, ale nečekaná přehlídka německých dog byla na psíka přece jen silnější kávou. Museli jsme se projít kolem psích obrů vícekrát, aby psíček zjistil, že ho nechtějí zbaštit. Báječný byl majitel jednoho z finalistů, velkého modrého psa, který když viděl, jak se štěnětem pracuji, zavel svému psovi, aby se nehýbal, a nechal nás chodit kolem sebe, což byla pro mrně nejlepší škola. Obra jsem mu nejprve ukázala v náručí, pak v sedě na zemi, po té v postoji a nakonec jsme kolem něj i slavnostně prošli. Farao z toho na poprvé nadšený nebyl, ale postupně se jeho výkon zlepšil. Příští týden s nám jede do Varaždinu naposledy do třídy štěňátek a jak čas letí, už ho čeká třída dorostu. Mimochodem, opravdu ho nechcete? U nás zůstat bohužel nemůže, pravda, je s námi přihlášený na výstavy až do listopadu, a dát ho k některému ze zájemců jen na "gauč" se zatím bráním. Dejte mi vědět, třeba se dohodneme.

Odpolední soutěže probíhaly za živého zájmu zdejší televize a za početné přítomnosti diváků. V posuzování se střídali všichni rozhodčí a bylo nač se dívat. Černou skvrnou akce se stala dívenka, která při posuzování II. skupiny FCI neustále obíhala finálový kruh a do vzduchu hodně necitlivě vyhazovala maličké štěňátko. Nejprve jsem nechápala, co to děvče vlastně dělá, ale vzápětí se mi rozbřesklo. Jeden ze psů ve finálovém kruhu se stavěl do výstavního postoje jen tehdy, když v dálce spatřil tuhle živou "návnadu" nebo jí slyšel vypísknout. Asi jsem moc útlocitná, ale copak asi ten zabijácký drobeček papá doma? Že by nadbytečná štěňátka? Ani domýšlet se mi to nechce.

Soutěže měly spád a na řadu jsme se dostali už kolem 16. hodiny. Devátou skupinu FCI posuzovala naše dopolední rozhodčí. Když jsem v přípravném kruhu okoukla dnešní složení finalistů, bláhově mě na sekundu napadlo, že se Gessi do užšího finále musí vejít. Pudlové nic moc, řada plemen průměrných, špička tak pětičlenná. Ó, jak bláhová úvaha! Nástup se Gessince moc povedl. Naběhla do kruhu jako profík a já si jen všimla, jaký rozruch nastal mezi rozhodčími na tribuně, když jsme nastoupili. Bohužel paní Radnetter byla jiného názoru a nenechala nás ani si "zatrénovat" v užším výběru. Snad zase příště. S Geskou jsme odkráčely hrdě středem, vyzvedly si pohár a fenečku čekal obvyklý rituál s ohromnou pochvalou, Vždyť přece vyhrála, jako vždycky! První dva stupně obsadili dva očekávaní adepti a třetí pes vzešel z libovolné "loterie". Celou výstavu pak vyhrála německá doga ve zbarvení harlekýn, která porazila irského setra, vítěze předchozího dne. 

Domů jsme se dostali po půlnoci, unavení, ale šťastní. I přes všechny komplikace se nám nečekaně zadařilo a už se těšíme na příští víkend, kdy budeme na výstavě v chorvatském Varaždinu, jen asi 60 kilometrů od Lendavy. 

Čínský chocholatý pes - Chinese Crested Dog
Posuzovala: Silvia Radnetter (Austria)

P-Mz	Family Song´s Hopkirklachesis (HA)	V1, CAC	Dudášovci, SK
P-TO	Newbourne Jumping Jack Flash (HA)	V1, CAC	Thoma, A
P-TS	Ich. Akim Hvězda z Podmok (HA)	V2, res. CAC, res. CACIB	Brychtová, CZ
	Ch. Sampan Basta (HA)	V1, CAC, CACIB	Thoma, A
F-TM	Bohemian Supreme de Gabritho (HA)	V1, Prvak razreda mladich	Thoma, A
F-TS	Ich. Gessi Modrý květ (HA)	V1, CAC, CACIB, BOB	Brychtová, CZ

Newbourne Jumping Jack Flash splnil podmínky Šampiona Slovinska.

22. 09. 2003 - text: L. Brychtová; foto: H. Brychta