Klubové výstavy (Club show KCHN CZ)
 Přerov - 13. září 2003 - Czech republic

Entered dogs - 113
Chinese Crested Dog Hairless - 51
Chinese Crested Dog Powderpuff - 41
SUM: 92 Chinese Crested dogs in Show

Perro sin pelo del Peru Small - 7
Perro sin pelo del Peru Medium - 12
Perro sin pelo del Peru Grande - 2
SUM: 21 Perro sin pelo del Peru

Jen na jediné výstavě v roce může vítězný pes a fena získat titul Klubový vítěz (dtto Klubový vítěz mladých). Letos se tak dělo 13. 9. na Moravě, v Přerově (20 km od Kroměříže). Ačkoli jsem původně vůbec nepředpokládala, že své psy přihlásím, události se sešly tak, že jsem nakonec přihlášky Akima i Gessi odeslala. Pravdou je, že změna místa konání výstavy byla jedním z důvodů, proč jsem tak učinila. Druhý den, v neděli, nás totiž čekala mezinárodní výstava v maďarském Kecskemétu a moravská klubovka se nám stala "mezistanicí" pro další cestu na jihovýchod.

S ohledem na to, kolik výstav a kde každoročně absolvuji (kolem čtyřiceti, až na malé výjimky všechny v zahraničí), jsem byla docela zvědavá, jak mě osloví výstava česká a klubová k tomu. Pro zajímavost dodám, že na poslední výstavě v Čechách jsem byla víc než před rokem (9. 6. 2002 - MVP Praha) a absolvovala jsem dvě silně obsazené klubové výstavy v Maďarsku (ATK 2002 a 2003) a jednu ve Švýcarsku (Luzern 2003). Snad tedy mohu srovnávat.

Vstupní list přišel včas, pro oba psy najednou a s mapkou místa výstavy. Výborně! Sice mě moc nenadchnul neosobní tón komunikace pořadatelů (tohle nesmíte a tohle musíte!), čekala jsem od vlastního klubu vřelejší uvítání a poděkování za účast pro všechny, ale víc mě pobavila mapka. Údaj, že černě vyznačené je Hranická ulice č. 157 byl skvělý, leč označoval území se vzdáleností odhadem tří kilometrů. Příjezdové směry vyznačeny nebyly, a tak jsem doufala, že nás bude navigovat připravené značení přímo v Přerově. Leč chyba lávky. Bez mapy Přerova, kterou jsem naštěstí a úplnou náhodou našla v nově zakoupené mapě naší republiky, bych městem bloudila asi ještě teď. Takhle jsme se dostali alespoň do čtvrti Předmostí, očekávaje, co bude dál. Až bystrozraká Jitka, náš milý víkendový spolucestující, objevila na sloupu těsně u křižovatky, kde se mělo zahnout vlevo, první stránku A4, o které se dalo uvažovat jako o směrovce. Šipečka byla malá, z auta špatně viditelná, a oxeroxovaný krásný obrázek tří hlav naháčů od Mgr. Dubné vypadal, bohužel, jako abstraktní čmáranice, která připomínala všechno jiné, vyjma psů. Jen to, že jsme si kresbu trochu pamatovali z loňského diplomu, nás přivedlo k odhadu, že jedeme správně. Jak to zvládli nováčci, jedoucí na výstavu poprvé, to by mě docela zajímalo. Sypu si však popel na hlavu, asi jsem ze zahraničí nějak moc zhýčkaná.

Krásná velká sportovní hala s dostatkem místa na parkování aut a s dostatkem volného místa pro uložení věcí i psů mě dost nadchla. Jen je škoda, že ve dvou velkých kruzích ležel v každém uprostřed jen jeden pruh koberce, jinak psi běhali po lakované podlaze s různobarevnými motivy, což zhoršovalo podmínky nejen pro pohyb, ale například i pro fotografování. Což si tak příště vypůjčit další koberce třeba od jiného chovatelského klubu? Přejímka probíhala naprosto hladce, jen jsem postrádala jakéhokoliv veterináře či jinou osobu, která by zkontrolovala na poslední chvíli vyběhaná razítka v očkovácích (do zahraničí mi stačí ve většině případů platné očkování, takže jsem na veterinu pelášila jen kvůli českým předpisům, za které ovšem Klub nemůže). Škoda však, že moje pěkná potvrzení nechtěl vůbec nikdo vidět.

Katalog byl zpracován standardním způsobem, přehledně a s dostatkem místa (až na to, že od "Kimovy boudy" se píše s tvrdým "y" po "v", i kdyby to majitel napsal 100x s chybou!), výborné bylo zveřejnění podmínek českého šampiona a českého junioršampiona (možná by se příště hodily ještě podmínky šampiona Klubového, když jde v první řadě o Klubovou výstavu). Je milé, že nás výbor na poslední stránce katalogu zve na příští Klubovou výstavu, jen chybí údaj kdy a kam. Ale to jsou jen kosmetické drobnosti s nevalnou důležitostí. Na boční stěně haly visely připravené plachty se seznamem výsledků psů a každý k nim měl volný přístup. Zapisování probíhalo vcelku plynule, jen koncovka malinko vázla a výsledky finálových soutěží už nenapsal nikdo.

Smutnou kapitolou je přístup výboru Klubu k některým věcem. Již před dvěma roky jsem upozornila výbor na to, že znak Klubu na pohárech a cenách pro vítěze neodpovídá originální předloze, čímž dochází k přímému porušování autorského zákona (o tom, že předlohu Klub má, svědčí například Zpravodaj KCHN i další klubové materiály, na jejichž deskách správný znak je). O rok později jsem stejnou skutečnost konstatovala znovu. Jestli jste snad doufali, jako já, že se konečně něco změní, pak jste na omylu. Na pohárech jsem si odnesla důkaz, že je vše při starém (změna proporcí znaku, absence autorské značky, jiný font písma v názvu Klubu ...). A tak mě napadá: Je to diletantský přístup, úmysl, nedostatek něčí inteligence nebo co? O nevědomosti se po třech letech opakování stejné záležitosti zajisté hovořit nedá! Jak dlouho budou členové Klubu takový přístup ještě tolerovat?

Co mi chybělo, to byla celkově výraznější atmosféra akce. Ačkoli jsme se zpočátku snažili zatleskat vítězům, postupně jsme osamoceně znějících pochval nechali, neboť to působilo téměř trapně. Vyhlašování vítězů s předáním pohárů probíhalo v jednom kruhu za běhu posuzování, zatímco v druhém až po jeho skončení. Škoda, že se nepodařilo zorganizovat stejný postup pro oba kruhy nebo připravit slavnostní přehlídku vítězů. Při finálových soutěžích nás bylo v hale jako šafránu a nebýt bonitace se 30 psy, asi bychom si tleskali sami. Kdyby po hale v průběhu většiny posuzování neběhaly skupinky dětí, které skákaly po balkóně a dupaly kolem kruhů, zřejmě by všude bylo ticho a náhodný kolemjdoucí by si mohl připadat třeba jako na šachovém turnaji. Když jsem se později snažila vybavit si, jaký je můj celkový pocit z výstavy, mohu to shrnout takto: jakási snaha v organizaci je vidět, občas by bylo dobré použít víc hlavu a pro atmosféru akce je potřeba také něco udělat. Chybělo ozvučení, schopný moderátor a někdo, kdo by výstavu udržel náladou pohromadě. Jinak mi zbyl, slovy ze světoznámého muzikálu "A Chorus line", jen motiv jedné z písní - I can feel nothing (Necítím nic). A to je pro klubovou výstavu s takovým počtem psů škoda.

Výsledky posuzování byly docela překvapivé, řekla bych. Mnohem víc v kruhu u paní Bregenzer, než u paní Jílkové, i když ani tady nebyla o některé zajímavosti nouze. Ale to je běžné, jinak bychom se nudili. Začněme u nahatých číňánků, neboť jsou v katalogu první. Hodně mě potěšila třída štěňat psů. Nejen, že byla silně obsazená (z 10 chyběl jen 1), ale navíc se mi psí miminka moc líbila. Převážně pevné kostry při dostatečné eleganci, pěkné hlavy i osrstění, moderní typy. Jestli z nich ve výstavních kruzích vydrží byť jen polovina, máme se opravdu na co těšit. Tajenkou mi zůstává udělení známek v této třídě, kde se rozpětí pohybovalo od neposouzen (údajně pro nenalezení varlat, což je ovšem u mladičkých psíků, kteří jsou přirozeně trošku ve stresu z první výstavy, naprosto běžné a vyžaduje to trpělivost a cit) přes nadějnou u čtyř z nich ?? až po velmi nadějnou jen u prvních dvou. Je věcí vedení klubu a diplomatického jednání, aby s rozhodčím předem sladil představy o způsobu posuzování těchto tříd, kde je důležitější, než všechno ostatní, miminka pomazlit a pochválit, udělat jim výstavu příjemnou a naladit majitele, aby šli na další akci. Paní Bregenzer vzala posuzování štěňat docela od podlahy a přistupovala k nim, jako ke zkušenějším psům (paní Jílková se s psími miminky mazlila). Mimochodem paní rozhodčí měla na nohavici kalhot připevněný malý špendlíček, umístěný na horní hranici ideální velikosti číňánka, a při posuzování se často ke psům stavěla pravou nohou, aby výšku jedince orientačně porovnala se svou provizorní mírkou. Zajímavá pomůcka, že?

Třída mladých psů ukázala současné typové rozdíly v chovu a nejinak tomu bylo ve třídách ostatních. Vítěz obvykle vynikal (Benn Ga-He-Mi, Irwin a Gremi Modrý květ, Briton True Pazzda), druhý psík v pořadí se viditelně odlišoval a třetí pes měl být podle mého názoru druhý, ve většině uvedených tříd. I známka velmi dobrá ve třídě veteránů je otázkou diplomacie a pochvaly majiteli za to, že se o psa pečlivě stará, než zjištění, že má ve vysokém věku "málo zubů" a je v "příliš dobré výživné kondici". Mně by osobně víc vadil zjevný zdravotní problém veteránky (luxace patelly) než nějaké to deko navíc. Ale i to je věc názoru.

Kategorie nahých fen se mi zdála v souhrnu slabší, než u psů. Mezi štěňaty vynikala malá Elizabeth, která si posléze vyšlapala i cenu pro nejlepší štěně výstavy. Třída mladých mě nenadchla vůbec a s pořadím bych asi váhala. V mezitřídě nemohl titul Anie uniknout, k oceněním třídy otevřené nemám co dodat. Pod dojmem všeho uvedeného jsem byla vážně zvědavá jak dopadne Gessi. Už jsem zvyklá na ledasco, ale tu a tam by mě něco přece jen mrzelo. Naštěstí Geska chodila i stála bez zaváhání a tituly CAC a Klubový vítěz si v dané konkurenci jistě zasloužila. Je dobře, že se předvedly obě veteránky i fenka ve třídě mimo konkurenci. Paměť lidská je krátká a vidět jedince, které mají mnohá štěňata v rodokmenu je pokaždé skvělé. Takže díky jejich majitelům, že je přivezli.

Labutěnkami jsem byla docela zklamaná. Všeobecně jim chybí správná údržba srsti a tím také předvedení v její dokonalé výstavní kondici. Povšechně se mi zdá, že tu v kvalitě srsti i v typu zcela jednoznačně zářila pouze Jokime Modrý květ (k dokonalosti jí chybělo jen perfektní nesení ocásku), velmi těsně následovaná elegantní šampionkou Angelikou Nezkrotná markýza, která byla výtečně předvedená a od konkurentky se lišila především hustotou srsti. V takové chvíli už je jen na rozhodčím, co zvolí, a tady "mládí" dostalo přednost. Angelika jen o den později v Kecskemétu ukázala, na co má!

Posuzování soutěže o BOB u číňánků měla na svých bedrech opět paní Bregenzer. Sešli se tu: Benn Ga-He-Mi, Gremi Modrý květ, Lulu Amitycja, Gessi Modrý květ, Arés Stín kapradiny, Malachit Powder od Chlpíků, Cibetka z Haliparku a Jokime Modrý květ, doplněné o některé veterány. Za dané situace bych osobně měla čtyři vážné kandidáty: Benna, Gremiho, Gessi a Jokime. Paní Bregenzer však, po několikerém předvedení v pohybu, nechala v kruhu jen Gessi a Jokime. Po poměrně náročném porovnávání zadala titul Gessi, která k mé radosti dokázala, že se české konkurence nejen nebojí (jak tvrdí někteří), ale že v ní dokáže i uspět. Jenomže upřímně řečeno, byla to jen jedna z mnoha našich výstav a všechno mohlo klidně dopadnout i jinak. Na to je potřeba být vždy připraven. Za Gessi jsem moc ráda, neboť jí k titulům Klubových vítězů Maďarska a Švýcarska přibyl i Klubový vítěz z Čech.

Velikou radost mi udělaly závěrečné soutěže. Jednak jsem se s chutí dívala na předvádění vítězů, jednak tady uspěly i moje odchovy (štěně, pár a další potomek po Arnoldovi), což je pro chovatele milé pohlazení u srdíčka, a jednak jsem si odnesla i nezapomenutelný dojem z předvedení skupiny odchovů Jitky Hořákové. Nejen tři jednotní jedinci, ale také jednotné předvedení a vkusně shodně oblečení tři členové skupiny, to byla opravdu radost. Konečně jsem pochopila, jak pěkně se asi kouká na chovatelskou skupinu Modrý květ na vrcholných soutěžích. Ani tady neměla skupina odchovů s Gwendy v čele možnost získat jiné místo než první! Nedá se nic dělat, Jitka Hořáková je jako manažer skvělá. Díky všem pěti za ten zážitek! (Ne, opravdu jsem se neupsala a děkuji všem pěti: manažerce Jitce, třem členům skupiny a protože Káťa Zářecká čeká miminko, vedli vlastně tři psy čtyři lidé najednou! A to se hned tak nestává, že?)

Ačkoli se do chovu peruánů nijak nemíchám, sleduji jej velmi bedlivě. Klubová výstava byla ukázkou toho, jak chov zhruba vypadá, i když mi tady mnozí velmi krásní jedinci citelně chyběli. Proč nepřijeli, to je mi záhadou. Při porovnání starších a mladých jedinců bylo jasně patrné, jaké pokroky se tu dějí a že kvalitní zahraniční krytí jsou nejen naprosto nezbytná, ale i dlouhodobě přínosná. Tak držme peruáncům palce.

Nakonec jsem si nechala letmý povzdech. Na celé výstavě jsem viděla dobře vystavovat jen pár statečných. Obvykle jsou mezi nimi majitelé šampionů, kteří jezdí na výstavy často a zkušenosti už posbírali, jinak by se šampionátů asi nedočkali. Pak jsem našla pár dušiček, které se trpělivě snažily se svým pejskem pracovat a odvedly kus poctivé práce pro sebe i psíka. Do vlastních řad pak musím poslat hlubokou poklonu Lence Markovičové, která se svými štěňátky, Esem a Elizabeth, nastavila ostatním laťku pořádně vysoko a to jak při individuálním předvedení, tak při prezentaci páru. Kdo jí mohl na vlastní oči sledovat ví, že díky líbivým štěňátkům a díky její dokonalé práci v kruhu, jednoduše neměla konkurenci. Doufám, že ostatní majitelé nejen pozorovali, jak s oběma psími miminky pracuje, ale že se také přiučili, co mohou dělat i oni sami. Vždyť to není nic složitého. I při vystavování pejsků totiž platí, že bez práce nejsou koláče a já sama si neumí představit lepší tréninkový program pro štěně, než je účast na výstavě ve třídě štěňat. Otevřeně vám píšu, jak postupuji s malým Faraem a kdybyste snad nechtěli věřit mně, učte se od jiných. Hlavně však využijte čas i prostor, který vám výstavy dávají. Každá minuta tady má cenu zlata! Hodně úspěchů, vytrvejte a nevzdávejte se, ani když pejsek hned nedopadne podle vašich představ!

* Článek Jitky Hořákové k výstavě najdete v rubrice Píšete nám!

Čínský chocholatý pes bez srsti
Posuzovala: Brigitte Bregenzer (Austria)
(v závorce u vítězů najdete jméno jejich otce a matky)

Čínský chocholatý pes osrstěný
Posuzovala: Zdena Jílková (Czech republic)

Bonifácio Avokaduh splnil podmínky Klubového šampiona KCHN.

Peruánský naháč malý - hairless
Posuzovala: Zdena Jílková (Czech republic)

Peruánský naháč malý - coated

Peruánský naháč střední - hairless

Peruánský naháč střední - coated

Peruánský naháč velký - hairless

Finálové soutěže - Final competitions:
Nejlepší štěně (Best baby in Show) - Elizabeth z Haliparku (CCD)
Nejlepší dorost (Best puppy in Show) - Farbie Viktorie Royal Bernadot (PEN)
Nejlepší mladý (Best junior in Show) - Caqueta Illapa Pazzda (PEN)
Nejlepší veterán (Best veteran in Show) - Imelda Elimar (PEN)
Nejlepší jedinec KV (BIS) - Flor de Canela Delfino Can (PEN)
Nejlepší pár (Best couple) - Eso z Haliparku + Elizabeth z Haliparku (CCD), maj. Markovičová Lenka
Soutěž generací: skupina CCD po feně Ich. Gwendy od Zlaté Samanty; 
syn: Apolo Nezkrotná markýza; vnučka: Jch. Cibetka z Haliparku
Memorial Audrey Hayyah Mahtob = soutěž o nejhezčí fenu CCD do tří let:
Anie Čertova stěna (CCD)

Zkratky:
CCD = Chinese Crested Dog
PEN = Perro sin pelo del Peru
KVM = Klubový vítěz mladých (Club junior winner 2003) 
KV = Klubový vítěz (Club winner 2003)
VN = velmi nadějný (Very promissing)
VD = velmi dobrý (Very good)

15.09.2003 - L. Brychtová. Foto: ing. Brychta